Všechny vaše výtvory posílejte na mail us5mylove2@gmail.com

Díky nehodě... nebo náhodě! 1.část

16. března 2010 v 22:44 | TerryRichie |  Díky nehodě... nebo náhodě
Tady přidávám jednodílnou povídku vlastní výroby! Je sice delší ale doufám, že se vám bude líbi ta napíšete nějaký ten komentík
TerryRichie

Procházela jsem se po ulici plné lidí a nějak jsem nevnímala svět kolem sebe. V mém zorném poli se objevil nějaký kluk, který přecházel přes silnici mimo přechod. Rozhlédla jsem se po celé délce ulice a zpozorovala jsem právě jedoucí auto, blížící se k tomu klukovi. Asi ho neviděl, protože šel klidně dál. Musela jsem jednat. Nikdo jiný si toho nevšímal. Rozeběhla jsem se za ním.
"Heeeej!!! Bacha!!!!!" zařvala jsem na něj, ale on se ani neotočil.
On je snad hluchej! řekla jsem si. Auto bylo čím dál blíž a tak mě nenapadlo nic jiného, než ho z té silnice strhnout! Byla jsem dobře rozběhlá. Když mě konečně zaregistroval, byla jsem skoro u něj a vypadal docela vyděšeně. Doběhla jsem k němu a vší silou jsem do něj strčila. Dopadl na chodník a byl docela překvapenej. Bohužel jsem já sama nebyla dost rychlá a to auto mě srazilo. Přeletěla jsem přes to auto a tvrdě jsem dopadla na chodník. Ten klučina ke mně přiběhl a snažil se mi pomoct. Všechno mě bolelo.
"Zavolejte někdo sanitku!!!!" zaslechla jsem.
"To bude dobrý!" uslyšela jsem někde blízko u sebe.
Víc si nepamatuju, ztratila jsem vědomí. Probrala jsem se v prázdném nemocničním pokoji, někdy v noci. Všude kolem mě všechno pípalo. Bolelo mě celé tělo, ale děkovala jsem bohu, že jsem naživu. Zatracenej kluk! Kdyby dával pozor, tak tu neležím. Taky tu mohl skončit on! Spát se mi nechtělo a venku pomalu začalo svítat. Počítala jsem, že brzo bude vizita. Ležela jsem tam, neschopná se pohnout a čekala jsem. Čas ubíhal a pak se otevřely dveře a vešel doktor.
"Dobrý den, slečno! Jak vám je?" zeptal se mě.
"Všechno mě bolí, ale jinak je mi fajn!" odpověděla jsem.
"To, že vás všechno bolí, je úplně normální, když vás srazilo auto! Můžete být ráda za to, že jste vůbec přežila!" řekl doktor.
"Taky, že jsem! Doktore, jak dlouho tu ležím?" zeptal jsem se ho.
"Skoro tři týdny!" páni, tak dlouho? Tak to je něco.
"Slečno, máte nějaké příbuzné?" zeptal se po chvíli.
"Tady v Německu přímo ne! Ale mám!" odpověděla jsem.
"A co ti chlapci, co za vámi obden chodí?" zeptal se.
"Jací? Já tu nikoho nemám a nikoho tu neznám!" nechápala jsem ho.
"Aha!" řekl jen a odešel.
Tak to je mazec. Chodí za mnou nějací kluci, který vůbec neznám. Asi za půl hodiny mi sestra přinesla snídani. S chutí jsem se do ní pustila. Myslím do snídaně! Trochu mě bolelo, jak jsem polykala, ale najedla jsem se. Najedená jsem spokojeně usnula. Když jsem se vzbudila, pokoj už nebyl tak prázdný. Na pěti židlích, rozestavěných kolem postele, sedělo pět kluků.
"Co jste zač?" zeptala jsem se jich.
"Jééé, ty ses probrala!" začal jásat jeden.
"Ahoj, jsem Jay!" představil se další z nich.
"Lily! Podala bych ti ruku, kdyby to tolik nebolelo!" odpověděla jsem.
"Chápu!" řekl.
"A kdo jsou tamti?" zeptala jsem se Jaye.
"To jsou mí kámoši a kolegové! Tohle je Chris, Izzy, Mikel a Richie. Richie je ten, kterého jsi strhla z tý silnice." odpověděl Jay.
"Lily!" řekla jsem znovu.
Ti kluci mi řekli ahoj a bylo na nich vidět, že jsou rádi, že jsem se probrala.
"Mrzí mě, že tu ležíš!" řekl Richie.
"Taky bys tu, nebýt mě, ležel ty!" odbyla jsem ho.
"Díky, že jsi ho strhla na stranu! I když jsi musela riskovat svůj život!" řekl znovu Jay.
"Není zač! Zachraňování pěknejch kluků mám na denním rozvrhu!" řekla jsem ze srandy.
Kluci se snažili udržet si vážnou tvář, ale moc se jim to nedařilo. Nakonec svoje snažení vzdali a vybuchli smíchy. Jen Richie se nějak nesmál. Zdálo se mi, že se trochu červenal.
O měsíc později:
Dneska mě konečně pouští z nemocnice. Po několika rehabilitacích jsem stála na nohou, jako by se ta nehoda vůbec nestala. Po celý měsíc za mnou kluci chodili. A když nepřišli všichni, přišel Richie. Byl to milý kluk, trochu nesmělý, ale říkala jsem si, že potřebuje čas na to, aby se otrkal. Myslela jsem si, že z nemocnice odejdu sama, ale mýlila jsem se.
Sotva jsem vyšla před nemocnici, uviděla jsem kluky u nějakého auta. Šla jsem k nim.
"Ahoj kluci!" pozdravila jsem je.
"Ahoj!" pozdravili mě taky a Jay otevíral zadní dveře.
"Kočár pro hrdinku!" smál se.
"To jste nemuseli!" řekla jsem.
"Museli, dlužíme ti to! Ty víš, za co!" odpověděl Mikel.
"Vím! Ale vážně jste si nemuseli dělat škodu!" oponovala jsem mu.
"Tak už nastup! Zapouštím kořeny!" pobízel mě Izzy.
"No jo, už nastupuju!" rezignovala jsem.
Tak jsem tedy nastoupila a kluci za mnou. Auto se rozjelo. Jeli jsme ulicemi Berlína. Doufala jsem, že mě vezou ke mně na hotel. Ale auto zatavilo před nějakou vilou.
"Kde to jsme? Tady nebydlím!" řekla jsem.
"My víme, ale v hotelu dali tvůj pokoj někomu jinému. Tak jsme se rozhodli, že bys mohla bydlet s námi." vysvětlil Jay.
"Tak to je bezvadný! Jsem natěšená z toho dělat vám křena!" procedila jsem skrz zuby.
"Ale no tak! Křena nám dělat nebudeš!" odpověděl Richie.
Njn, už se otrkal a teď je k nezastavení. Je ukecanej, až to bolí! Vešli jsme dovnitř. Měli to tam vážně pěkný! By mě zajímalo, kde na to vzali!
"Páni!" řekla jsem s údivem.
"Líbí se ti tu?" zeptal se Richie.
"Je to tu pěkný!" odpověděla jsem.
"To jsme rád! Pojď, ukážu ti tvůj pokoj!" řekl a vedl mě do patra.
Nahoře bylo šest ložnic. S Richiem jsme šli až na konec chodby. Richie otevřel dveře do mého přiděleného pokoje. Vešla jsem dovnitř a nestačila jsem se divit. Pokoj byl vymalovaný odstíny červené a modré. Mých oblíbených barev.
"Je to tu pěkně vymalované!" složila jsem poklonu.
"Díky! Doufal jsem, že by se ti to mohlo líbit!" odpověděl.
"Tak to se ti povedlo! Moc se mi to líbí! Tyhle barvy jsou mé oblíbené!" řekla jsem.
Nevím proč, ale bylo mi v tu chvíli nějak divně. Jako bych měla žaludek na vodě. Uklidni se holka! říkala jsem si. Je to jen kamarád! Přesvědčovala jsem samu sebe.
"Hej vy tam nahoře! Je hotový jídlo, tak pojďte rychle dolů nebo nic nezbude." uslyšela jsem Chrise.
Nad tou větou jsem se zasmála a mířila jsem ke schodům. Když jsme došli ke schodům, všimla jsem si, že jsou tam schody vedoucí nahoru.
"Co je tam nahoře?" zeptala jsem se Richieho.
"Tam je tělocvična!" odpověděl.
"No ty bláho. Co mám ještě v tomhle baráku čekat?" řekla jsem s údivem.
"No… snad už nic." smál se Richie.
OMG!!! Ten úsměv! Dost! Přestaň na něj takhle myslet. Sešli jsme dolů. Byli tam všichni a čekali, až Chris nandá jídlo na talíře.
"No konečně! Mysleli jsme, že nepřijdete a my tak umřeme hlady!" řekl Izzy.
"No jo! Už jsme tady, tak neumřeš Izzíku!" odpověděl Richie.
Sedli jsme ke stolu a Chris nám podal jídlo. Byly to nějaké těstoviny a bylo to vynikající. Jakmile jsme všichni dojedli, šli jsme si sednout do obýváku a pustili jsme telku. Zrovna tam běžel nějaký klip. Chvilku jsem na to koukala a pak jsme se zeptala:
"Nejste tohle vy?"
Asi si neuvědomili, že tam zrovna běží jejich klip, protože se o něčem bavili.
"No… víš… jo jsme! Nezlobíš se, že jsme ti to neřekli?" ptal se provinile Jay.
Docela jsem chápala, proč mi to neřekli. Netušili, jak bych na to zareagovala.
"Ne nezlobím. Docela to chápu!" řekla jsem. "Takže US5, jo? Ten název je, zaprvé docela nevšední a zadruhé odpovídá vašemu počtu!" dodala jsem.
Kluci se jen usmáli a pak mi vyprávěli, jak se poznali, jaký měli pocity na začátku a dokonce i nějaké trapasy. Docela jsem se nasmála. Zpozorovala jsem, že se na mě Richie pořád dívá.
Uběhlo několik měsíců a pořád jsem u kluků. Na tohle mám dvě teorie. První je, že jsem za prvý neměla kam jít a druhá, že mě k nim něco neviditelného táhlo. Ale bylo mi s nima fajn. V určitých chvílích jsem se přistihla, že myslím na Richieho. Ale ne jako na kamaráda. Okamžitě jsem ty myšlenky zahnala. Nechtěla jsem zničit naše přátelství. Kluci byli čím dál víc slavnější. Dokonce vyhráli několik hudebních cen. Jednou jsme takhle šli všichni do nějaké restaurace na večeři. Kluci se prý chtěli rozšoupnout a oslavovat.
"Já se divím, že nejste unavení. Po tom všem!" řekla jsem u stolu.
"Ani nevím, jak ti to vysvětlit! Prostě to tak je." odpověděl Jay.
Po té vynikající večeři jsme šli do klubu. Bylo tam plno známých lidí. Sedli jsme si do jednoho z boxů a Jay šel objednat pití.
"Nejdeš si zatancovat?" zeptal se mě Richie.
"Jo, ráda!" řekla jsem, vstala jsem a šla s ním na parket.
"Jsem rád, že jsi s námi!" řekl mi.
"Richie, já jsem taky ráda, že jsem tu zůstala!" odpověděla jsem.
"Lily, musím se ti přiznat!" řekl najednou.
"Tak povídej!" vyzvala jsem ho.
"Nevím, jak to říct. Už delší dobu mám pocit, že nechci být jen kamarád!" řekl.
To mi trochu vyrazilo dech. Nevěděla jsem, co říct. Najednou se to stalo. Richie se ke mně začal pomalu naklánět. Pak se naše rty setkaly a myslela jsem, jako by ve mně bouchla ta bomba jménem Richie. Líbal fakt nádherně. Byl neuvěřitelně něžný. OMG!!! Lily, to nesmíš! řval mi hlas v hlavě. Moje srdce ten hlas ale umlčelo. Po nějaké chvíli jsme se od sebe odsunuli a dívali jsme si navzájem do očí.
"Richie, já cítím to samé! Ale…"
"Žádné ale! Lily já… miluju tě!" přerušil mě.
"I já tebe!" jsem slabá!
Už jsem mu to musela říct. Dusila jsem to v sobě už moc dlouho. Konečně jsem mu to řekla a bylo to příjemné. Tancovali jsme spolu asi ještě patnáct minut. Pak jsme si šli sednout. Teda Richie si sedl. Já šla tancovat s Chrisem, pak s Mikelem, ještě potom s Izzym a nakonec s Jayem. Když jsem si konečně sedla, bolely mě strašně nohy.
"Vy jste ďáblové!" řekla jsem.
"Jak to myslíš?" zeptal se Izzy.
"Myslím kvůli tomu tancování! Já už nemůžu!" vysvětlila jsem.
"Prostě nás to baví! A na bolest nohou jsme si už zvykli!" vysvětlil Jay.
V klubu jsme seděli asi do pěti ráno. Unavení jsme nasedli do auta a šofér nás odvezl domů. Úplně jsem zapomněla, že mám další den školu. No bezva! Vážně se tam netěším. Kamarádství se slavnou skupinou má totiž i své nevýhody. Ty nevýhody byly i ty, že mě ve škole docela šikanovali. Proto jsem to tam neměla ráda. Trochu jsem se zkulturnila a pomalu vyrážela do školy. Ve škole byla jedna parta holek a ty se do mě dost nechutně navážely, občas mě i uhodily. Měla jsem z nich strach, a proto jsem nikomu nic neřekla.
"Ty se ještě opovažuješ sem přijít? Tobě to minule nestačilo?" vyjela na mě jedna z nich.
"Nech mě být, prosím!" žádala jsem.
"Kde máš ty svoje US5! Oni si nehlídají svoje čokly?" navážela se do mě dál.
"Oni mě hlídat nemusí! Mají svojí práce dost!" odsekla jsem.
"Ty budeš ještě drzá! Je vidět, že ti to minule nestačilo! Potřebuješ dostat ještě víc!" řekla ta, co je vedla.
Přicházela ke mně blíž a já naopak před ní ustupovala. Měla jsem vážně nahnáno. Kolem nás procházelo dost děcek, ale nikdo nezasáhl. Všichni měli strach z těch holek. Ta co je vedla se jmenovala René. Napřáhla se a vrazila mi pěstí do obličeje. Po té ráně jsem spadla na zem. René ale v mlácení nepřestávala. Kopala do mě, mlátila mě pěstmi a pořád jí to bylo málo. Já si jen rozbolavělýma rukama chránila obličej a břicho. Pak najednou mlácení ustalo a já si trochu oddechla. Já blbá jsem si přestala chránit obličej a dostala jsem další ránu do obličeje.
"René, už má dost!" táhla jí ode mě jedna z její party.
"Taky si myslím!" odpověděla René a při odchodu do mě ještě jednou kopla.
"Au!" vydala jsem ze sebe, když odešly.
Nepřipadalo v úvahu, že bych takhle šla do třídy. S obtížemi jsem se zvedla z podlahy. Na chodbě už nikdo nebyl. Bylo po zvonění. Každý krok mě neuvěřitelně bolel. Rozhodla jsem se, že půjdu domů. Jen jsem doufala, že kluci budou pryč. Cesta domů, která mi normálně trvá 15 minut, mi trvala skoro hodinu. Došla jsem domů a naštěstí tam nikdo nebyl. Šla jsem rovnou do koupelny. No… vypadala jsem příšerně. Pod okem se mi zbarvoval obrovskej monokl, na tváři jsem měla solidní modřinu a ret na několika místech roztrženej. Podívala jsem se na svoje ruce, byly samá modřina. Ruce dokážu zamaskovat trikem s dlouhým rukávem, ale co obličej?! říkala jsem si. Vzala jsem do ruky pudrový make-up a snažila se aspoň zamaskovat monokl a modřinu na tváři. Vůbec se mi to nedařilo. Napadlo mě nevycházet z pokoje, ale Richie by to stejně jednou zjistil. Šla jsem se do pokoje převléknout. Našla jsem si triko s dlouhým rukávem a okamžitě si ho nandala. Mířila jsem znovu do koupelny, když vtom jsem zezdola uslyšela hlasy kluků. Zrychlila jsem krok. Rychle jsem za sebou zavřela dveře a zamkla jsem. Vší silou jsem se snažila zamaskovat ty zatracený modřiny. Asi po deseti minutách už nevypadal můj obličej tak strašně, tak jsem s tím přestala.
"Kluci, vy jste zamykali koupelnu?" uslyšela jsem za dveřmi Mikela.
"Ne, proč!" bylo slyšet vzadu Chrise.
"No, že je zamčeno!" odpověděl Mikel.
V duchu jsem doufala, aby tady nahoře nebyl Richie. Rychle jsem odemkla. Vyšla jsem odtamtud tak rychle, že ani Mikel, ani Chris, nestačili říct jediný slovo. Zalezla jsem do pokoje a zamkla se. Lehla jsem si na postel a snažila se usnout. Moc to nešlo, protože mě to bolelo. Asi za půl hodiny někdo zaklepal na dveře.
"Lily, ty jsi doma?" zeptal se Richie. Poznala jsem jeho hlas.
"Jo, jsem! Ale jdi, prosím pryč! Není mi dobře!" lhala jsem.
"Odemkni, prosím!" žádal dál.
"Richie, prosím, odejdi!" vehnalo mi to slzy do očí a hlas se mi zlomil. Nikdy jsem jim nelhala a teď musím.
"Ty brečíš?" zeptal se znovu.
"Ne, nebrečím!" zase lež.
"Já ty dveře vyrazím, jestli je neodemkneš!" vyhrožoval.
Vstala jsem a šla jsem odemknout.
"Spokojenej??!!" vyštěkla jsem na něj.
"Bože, Lily. Co to máš s obličejem?" vytřeštil oči.
"Upadla jsem!" další lež, ale nic jinýho mi nezbývalo.
"Na to ti teda skočím! Kdo ti to udělal!" řekl a vypadalo to, že začíná být docela naštvanej.
"Richie, prosím, neřeš to!" prosila jsem ho.
"Pojď ke mně!" řekl a chytil mě za ruku.
"Au!" zakňourala jsem.
"Co?" divil se a začal mi vyhrnovat rukávy. "Tohle chci vysvětlit! Kdo ti to, sakra, udělal!" trochu zvýšil hlas.
Neodpověděla jsem, jen jsem si sedla na postel a začala jsem brečet. Richie si ke mně sedl a objal mě.
"Promiň, nechtěl jsem na tebe křičet!" omlouval se. "Ale tohle není jen tak! Už jsem si všiml dřív, že jsi měla občas modřiny od ničeho! Lily, musíme to začít řešit!" řekl.
"Richie, ne! Bude to ještě horší!" promluvila jsem konečně.
"Jak horší?" nechápal.
"Prostě horší!" odpověděla jsem.
"Co je horší než tohle?" zeptal se a ukázal na můj obličej.
"Ony jsou schopné všeho!" protestovala jsem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama